Mléčný odchov

13. října 2009 v 14:46 | Madla
Vítám tě, milý čtenáři, do příběhu mého života. Je jen na tobě, do jaké podoby si mě tvá mysl přetvoří a zda-li tě mé vyprávění nějakým způsobem ovlivní.
Ty jediný jsi nyní pánem příběhu, jeho spolutvůrcem a performerem, tak máš-li chuť, pusť se do čtení.
Ovšem než tak učiníš, je na mne, abych tě varoval a uvedl, že některá zastavení tohoto prapodivného, leč zcela pravdivého příběhu nebudou příliš směrodatná pro rozvíjející se jeho fabuli. Jsi-li již unaven, či jinak indisponován, vyhni se proto prosím druhé kapitole vyprávění.


Kapitola prvá - ZROZENÍ

Nevěda co mě čeká, spatřil jsem obrysy zdejšího světa na přelomu dvou dnů a dvou měsíců. Bylo vyprahlé, tetelivě se táhnoucí vedro a já se tisknul k rozpálenému tělu té, jíž jsem byl devět měsíců hostem v blahodárném lůně. V tíživé neschopnosti myslet jsem v blízkosti jejího stínu ležel v blažené nevědomosti několik dní, jež se posléze slily v sled nerozlišených týdnů.
Po tomto smyslovém i časovém vzduchoprázdnu počal jsem zlehka a s opatrností vnímat sebe a svět rozprostírající se kolem líně se utvářejícího Já.
Cítil jsem křupavou ostrost schnoucí trávy jemně se ovíjející vstříc mému zatím nemohoucnému tělu, lepkavou beztvarost horkem prosyceného vzduchu a vzrušivou touhu svých úst, jež snad od pradávna bažila po tučné chuti matčina mléka.
Viděl jsem roztodivnou hru modrošedých nebes nacucaných vláhou, jež tu a tam laškovně drcaly a jemným klopýtnutím splývaly s reji vláčných mraků.
Vše bylo neuvěřitelné, bohaté, lákavé. Mé smysly bujely každým pohledem, pohybem, čitím, a přesto jsem byl uprostřed nesmírné přesycenosti nabízeného schopen pokojně usnout, stočen k tělu své matky.
Po probuzení z časné dřímoty vnímal jsem zostřující se obrysy krajiny. Unaveně se táhnoucí linie pozvolna vystupujícího horizontu jakoby se chtěly vyloupnout z nudné blaženosti ulpívajícího času a kráčet napříč prostorem. Měkce oblé kopce vystupující z podžebří krajiny se svými hornatými výstupky marně snažily dotknout nebes.
Mírně zvlněná úbočí se táhla k zarostlému pahorku, jehož hustý porost šuměl a vzbouzel chtíč po vlhkém sémni deště. První krůpěje pronikající horkou prstí se rozpouštěly v lačných útrobách země, jež nebyla dlouho nasycena. Dýchala zničenou vyprahlostí a toužila po další spršce vláhy. Oblé boky hor skryté v mlžném oparu sledovaly s předstíraným opovržením proudy vody, jež se jich sotva dotkly a běžely oblažit rozvrásněné údolí. Horkostí ničená země se pomalu zaplňovala, zvedala se v zimničně slastném opojení a na jejím povrchu se objevovaly první horké kalužiny. Lesy se chvěly, keře se rozpínaly v nepředstírané extázi, vrcholky kopců se konečně dotýkaly nebes.
Mlžný opar se rozplynul. Vše bylo mokré, lesknoucí se, vábné. Suchem sžíraná ústa byla zaplněna až po okraj a dýchala vlhce výpary.
Dotknul jsem se zazelenavší se trávy a mým tělem prošel chlad. Přitiskl jsem se k té, jíž nazývám matkou a spočinuv na jejím tučném bílém stehně, usnul jsem.
Ze sna mne vytrhl takřka nezřetelný neklid. Tremolo nervozity se chvělo ve vzduchu a vířilo nejasná očekávání. Nerozuměl jsem změti přerývaných hlasů, cítil jsem však vášně, očekávání, strach. Matka se ke mně naklonila a neohrabaným pohybem mi upravila proud vlasů spadajících mi do očí. Její vždy tak něžná ruka se třásla a na hřbetech prstů vyvstávaly světlounké chloupky. Dusivě mě k sobě přitiskla, poté mě upustila a plaše se rozhlédla. Dotkla se mého ramene, poté svých boků a ze rtů jí splynul lítostivý povzdech. Do jejích očí vstoupila jakási bázeň. Změť šumů pomalu utichla, až z ní z ní zbyla jen zneklidňující vzpomínka a doznívající refrén strachu z něčeho neznámého. Strachu, z nějž prosakovalo zřetelné slůvko "Oni".


Kapitola druhá - NATIVISTICKÁ

"Etě. Etě ham." "Do je to?" "Ham, etě. Etě" "Hapalo". "Pá pá". "Poš de pá?" "Není." "De je?" "Ne bac, bac." ."Neci! Neci! Ne! Ne! Ne!"

(Přerývavé chrčení pláče podkresluje depresivní zakončení této velmi krátké kapitolky, jejíž obsah ti, milý čtenáři, nebude vůbec k ničemu. Nicméně i přes mé výslovné upozornění si tvá zvědavost nemohla odpustit přečtení tohoto trošičku trapného extempore.)


Kapitola třetí - MLÉČNÝ ODCHOV

***

Když vstoupíš, obklopí tě puch ze všech stran, obemkne tě jako náruživá milenka svými stehny a nepustí tě ze svého nemilosrdného lůna. Zdá se ti, že v tom stisku bez vášně nadobro zemřeš. Je všude. Hustý, nasládlý smrad ti leze do nosních dírek a skrze ně se ti usídluje a zkapalňuje v samotném mozku. Dostává se do úst, ačkoli se snažíš mít rty pevně uzamknuty. V plicích cítíš ten šeříkově hnilobný dech rozkladu a chce se ti zvracet.
Oči si pomalu přivykají na otrávenou tmu. Vlhkou a chladnou jako kosiště sekačky zapomenuté na trávníku za chatou. Drkotají ti zuby a po těle ti vyrašily miliony zvědavě se zvedajících pupínků husí kůže.
Nevíš, co s tebou bude. Jazyk se ti i přes všudypřítomný a všeprostupující chlad lepí na patro. Třeseš se, a není to jen zimou. Zrádný tlak působí i na močový měchýř, který se ti pozvolna uvolňuje, až cítíš, jak ti mezi nohama protéká teplý čůrek nezadržitelně se deroucí moči.
Jsi už příliš daleko, aby se vše dalo vrátit. Nic už nejde vrátit. Vše je nevratné a nenávratně ztracené. Jsi sám a odtržen od ní. Od matky, jejího oble teplého prsu plného sladkého, tepajícího mléka, jež ti svlažovalo dychtivě chtivé rty.
Už ji neuvidíš. Nikdy. Smiř se s tím.
Na krku kožený obojek vyrobený ze tvých soukmenovců se nemilosrdně zaškubne, zařeže se ti do útlého krčku a vyruší tě ze zbytečných úvah.
Už jen tupě přivřenýma očima sleduješ, jak tě přivazují na řetěz, jak s tebou cloumají, jak zastrkují závlačku a tím zpečeťují tvůj závazek s tímto místem. To opustíš až na Jejich pokyn, až v době, kdy opět dospěješ do věku, kdy Oni uznají, že je vhodné změnit stanoviště.
Vždyť víš. Tak to chodí. Je to přirozené.
Uslzenýma očima se rozhlížíš a hledáš mámu, její uklidňující konejšivou náruč, chceš se schoulit do jejího klína, které vydávalo jemnou pižmovou vůni, tak známou a teď tak dalekou a nepřístupnou. Pomalu se propadáš do truchlivého propadliště zoufalství a vykřikuješ její jméno vysušeným němým hlasem.
Stále jsi to nepochopil? Myslíš snad, že je to hra? Omyl, chlapečku, tohle je jen přechodná instance do ještě koncentrovanějšího pekla. A to si laskavě zapiš za uši.

***

Při snaze prozkoumat okolí jsi přišel na zvláštní věc. Je to tu jiné, hodně jiné, ale nejsi v tom sám. To je nepopiratelné. Rozhodně. Jsou vás tu spousty, snad desítky, stovky, možná i tisíce. To nevíš, nebyl jsi u mámy tak dlouho, aby tě naučila počítat. Vždyť ještě ani skoro nemluvíš. Těch pár hlásek, co se ti občas dostanou přes rty, stejně většinou vzniknou nenadálým a dopředu nijak nenaplánovaným pohybem jazyka. A přitom tě to vždycky tak ohromí a potěší.
Jsi tak šikovný, viď? Ale teď půjde všechno do hajzlu, chlapečku. Jednou, dvakrát promluvíš, dostaneš po tlamě a pak si snadno zapamatuješ, že máš držet hubu a krok.
Ale proč krok, vždyť jsi uvázaný a nemůžeš si ani pohodlně lehnout do spršky lehce rozptýlené slámy skropené močí a výkaly ostatních.
Ano. Ostatních. Je jich tu hodně. Neumíš je spočítat, a ani oni tebe. To už víme.
Všichni vypadáte stejně. Nejde tu o vizáž, velikost, šikovnost, krásu ani intelekt. Všichni tu stojíte v řadě jako cínový vojáčci velikého znuděného pánaboha, na krku vám zplihle visí řetěz proplétající se pod třesoucím slabým tělem a klopíte zraky. Smutné, uhranuté, odevzdané.

***

Objevují se Oni. Ohromující bytosti, se kterými ruku v ruce přichází bolest a utrpení. Ano, Oni. Objevitelé neutuchající trýzně. Jejich příchodu vždy předchází předoblak pomalu dusícího strachu.
Vidíš je také? Jak bys neviděl, vždyť je vidíte všichni a ustrašeně klopíte hlavu do hnoje pod vámi. Blíží se k vám, nováčkům, a chtějí vás naučit něčemu, čeho jste ve svém krátkém životě ještě příliš neokusili.
Bolesti.
Jde jen o to, jaké. Malé, velké, či té poslední?
Však uvidíš, taky na tebe dojde. Nemusíš se bát, že by tě vynechali.
Ještě pořád je nevidíš ostře, jsou rozmazaní jako plátno šíleného surrealistického malíře. Ale už slyšíš. Pláč. Ustrašený vřískot. Usedavý nářek. Křik má stoupavou kadenci. Pomalu se blíží.
I k tobě, chlapečku. Za chvíli poznáš své Pány v celé jejich radostně sadistické nahotě.
A ty? Zbaběle stojíš, nemáš kam uniknout, snažíš se být neviděn a nepovšimnut. Třesoucí nohy plné tíže veškerého světa máš vklíněné do špinavé podlahy. Řetěz je napnutý až do krajnosti, v šíleném prozření ho rveš ze skoby a snažíš se uprchnout. Je napnutý k prasknutí. Ale drží, viď?

To je ale smůla , chlapečku.

***

Už se blíží. Už jsou docela blízko, už cítíš sedlý, temný pach nahořklé krve a hlavně slyšíš. Nejprve vyděšené kvílení tvého souseda, zhruba tak starého jako ty sám. Ano, toho s těmi buclatými tvářemi a černými, na jeho věk velmi hustými vlasy. Jeho ustrašený nářek se postupně mění ve staccato jektavých výkřiků, které se pomalu proměňují v litanii hořkého utrpení stíhaného hrubými atakami bolesti.
Už vidíš Jejich nástroje, tak hrozivé a slibující nirvánu útrap. Poznáváš Jejich klid a povznesené obličeje. Tváří se, jako by se Jich to netýkalo, jako by neslyšeli kvílení, prosby a nářek.
Možná neslyší. Možná ne.

***

Ale co si to nalháváš, chlapečku? Slyší i vidí, vnímají všechno, jen ty pro Ně neexistuješ, jsi jen věc, prostředek Jejich obživy, hmota, kterou je nutné využít do nejmenšího cárečku, substance ke zkvalitnění Jejich života a k Jejich pohodlí. Tvou duši nepotřebují.
Už tě obstupují, dokola, dokolečka. Jeden z nich, Vrah s Modrýma očima , tě zdvihá do své páchnoucí náruče. Zkoprnělý strachem se pokoušíš uniknout, kopat, kousat. Ale nic ti to není platné, viď, chlapečku? Jsi naprosto bezbranný proti svěráku Jeho paží. Tiskne tě k sobě, v objetí bez lásky, a ten druhý, usmívající se Belzebub v Zelených montérkách, ti pevně drží hlavu. Máš pocit, že ti rozdrtí mozek a že jeho měkoučký obsah jim musí nutně brzy vstříknout do obličejů.
Už vidíš třetího. S kleštěmi a dvěma barevnými věcmi, jež se mu něžně pohupují v mozolnaté tlapě schopné neuvěřitelného stisku.

***

0statní si zacpávají uši, aby neslyšeli tvůj hysterický jekot. Pomočil ses a pokálel, viď, statečný chlapečku? Na holém, bledém, v rychlém sledu nepravidelně se zdvíhajícím hrudníčku se lesknou kalužky zvratků. Kdopak se pozvracel, čistotný chlapečku?
Ale teď už je po všem. Už jsi stejný jako ostatní. Z obou ušních boltců ti vytékají klouzavé pramínky jasně rudočerné krve a v nich se klinkají ony ozdoby, původkyně veškeré dnešní bolesti. Teď už jsi jen číslem. Na pravém uchu bys mohl vidět své znamení hanby, kdybys tak hloupě v usedavém nářku křečovitě nedržel hlavu mezi rameny.
Je krásná.
Plastová červená ušní známka s tvými identifikačními údaji. Určitě by se ti taky líbila.
Levé ucho také neuniklo. Skví se v něm stejná kráska, jen tahle je žlutá.
Už prostě nejsi ten roztomilý mámin kluk, teď už jsi jen číslem a majetkem Pánů. To Oni rozhodnou, co s tebou bude dál.
Můj milý CZ 208 - 035823, snad nepláčeš?
Jen si poplač, slzy jsou na krásu. Ale k čemu ta by ti byla…?


Kapitola čtvrtá - INTERVIEW

"Zdar!" "Zdar." "Dneska ňák pozdě, mladé, ne?" "Hm. Malá neska celou noc prořvala, si jí rostou zuby. Moc sem se nevyspal." "Tak dáme startovní, ne? Ať se nám líp dělá." "Máš recht."
"Kopni to tam." "Sem si zapomněl napsat příchod."
"Deš taky na jednu?" "Ne. A pohni chlape, za chvilu dem na to."
"Si zaslouží i do druhý nohy." "Bať."
"Taky to nemám rád." "Já to nesnáším. Vlastně to tady celý nesnáším." "Tak proč to děláš, vole, S´měl studovat ňákou jinou školu nebo jít na právníka, nebo tak."
"Sem se snažil, ale nemám na to asi hlavu. Teda, spiš mě to ňák nebavilo, bo co. Dokonce sem se dostal aji na vejšku, viš, Uďál sem skoro celej prvák na fildě, češtinu." "Proč to nevyšlo? Ses na to vykašlal?" "Ňák mě nebavilo pitvat se v kravinách, do mrtě furt něco rozebírat, ty jejich teoretický pindy…"
"Hm, a fčil máš tohle."
"Hm. Tak dem."



Ad mortem
"Ne, prosím. Nechci. Prosím. Ne."

Vstříc utrpení vchází tvá mysl.
Tvé tělo je již podružné.
Poslouchá. A jde.
Mysl víří, kolotá a vře.
Již vcházíš k myriádám Smrti.
Skrze Utrpení docházíš k Vykoupení.
Až navěky v blaženosti budeš žíti,
skrze mne,
Tvou sestřičku
Nebytí.


Nuž kráčej ke mně,
Bezejmenný bratře,
Ty, jenž jsi prošel
ač tak mlád
cestou velmi trnitou.

Odevzdej své tělo
a krev


Já nyní přicházím
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama