Březen 2013

Celožitné celozrnné mandlové medové perníčky slepované

30. března 2013 v 21:30 | Madla |  Sladké vábničky
a hned měkké. Jen v tom názvu těch přídavných jmen. Ale perníčky budete mít připravené rychleji, než vyslovíte zdlouhavý název. A nekecám, fakt jsou hned měkké a ani jim nemusíte pomáhat fintou s rozkrojeným jablkem. V porovnání s perníky z obchodu jsou teda velmi málo sladké, jenže sladkost jim dodáte cukrovou polevou a taky samozřejmě slepením. A čím slepovat? Marmeládou? Nee, tu si nechejte na linecké, k těmhle žitným potvůrkám se náramně hodí povidla nebo třeba zkaramelizované Salko. To je moje hodně oblíbená kombinace. S povidlama jsou perníčky takové svěží a s karamelem? No to jsou prostě neodolatelné. Ale bacha, díky celozrnné žitné mouce jsou dost syté, takže stačí jeden dva kousky a svačinku máte za sebou.


A kde jsem k receptu přišla? U pana Cuketky, tedy doslova pod komentáři k jeho článku o soutěži s vánočním cukrovím. Recept tam vložil někdo s nickem Sybilátko a já dotyčné/mu budu vděčná až do smrti, protože tyhle perníčky se u nás doma staly prostě vánoční a velikonoční stálicí. Recept jsem si mírně upravila, protože v původním receptu byl ztužený tuk a ten mi prostě do kuchyně nesmí. Nikdy. V žádném případě. Ani u perníčků. Ale půl na půl s máslem a sádlem funguje recept skvěle! Taky jsem zaměnila sodu za kypřicí prášek, protože při použití sody v pečení mě obvykle štípe jazyk, což je věc, kterou si při vychutnávání cukroví ráda odpustím. Navíc jsem postupem času přidala do směsi část mletých mandlí, protože tak jsou perníčky ještě o řád lepší. Nějak jsem se rozkecala, takže šup na recept, ať je stihnete ještě upéct!

Takže tady je dávka na zhruba dva a půl plechu velikonočních vajíček:

425 g celozrnné žitné mouky
50 g mletých mandlí
180 g medu
2 vejce
125 g tuku (máslo a dálo v poměru 1:1)
1 vrchovatá lžíce perníkového koření
1/2 balíčku kypřicího prášku

Vše smícháme. Vznikne nám těsto připomínající maltu, ale nebojte, tak to má vypadat. Zpracované těsto dáme na deset minut odpočinout do lednice. Poté je rozpůlíme, každou půlku vyválíme na pomoučeném válu na hrubší (zhruba 3-4 mm tlustou) placku a vykrajujeme libovolné tvary. Pečeme v troubě rozehřáté na 180°C do světle hněda.


Ještě teplé potíráme rozšlehaným vejcem. Necháme vychladnout a buďto odzobíme, nebo slepujeme a poté zdobíme.


Já budu letos slepovat čokoládovou ganache a vršek opatlám svou oblíbenou citronovou polevou. A jak zdobíte perníčky vy? jste šikovní a ornamentálně se vyřádíte, nebo jsou vaše výtvory stejně jako ty moje k nerozeznání od výtvorů dětí školkou povinných?


Nachystáno pro malé koledníky:


Tak, poslední plech jsem teď vytáhla z trouby a zítra se s dítkem vyřádím lentilkového zdobení.

Tak veselé Velikonoce Vám všem a nezapadněte při koledování do závějí :-)

Na černém pivu čtyři hodiny pečený bůček

26. března 2013 v 8:06 | Madla |  Maso hraje prim
aneb Madla se pomalu a nenápadně vrací na scénu a hned na vás vystřelí ten skoro největší kalibr. Bůček. Černé pivo. Česnek. Cibule. Péct čtyři hodiny. Stop. S uslintaným úsměvem se pak propadnout do obžerného bezvědomí, které po konzumaci voňavého, vypečeného a měkkého masíčka nastává téměř okamžitě. Počasí je na prd, jaro se asi někam ztratilo (nebo bylo odfouknuto), takže jdem na ten bůček, co vy na to?


Nachystejte si:

kilo bůčku bez kosti a bez kůže
sůl
čerstvě mletý pepř
kmín
tři velké cibule
palici česneku
1/2 l černého piva (použila jsem Svijanskou kněžnu)

Bůček řádně osolíme, opepříme a okmínujeme. Oloupeme a na na plátky si nakrájíme cibuli a česnek. Vsypeme do pekáče, promícháme, aby se cibule pěkně promísila s česnekem, vložíme okořeněný bůček, podlijeme černým pivem, zaklopíme a strčíme do trouby vyhřáté na 160 °C. A necháme tři a půl hodiny. A můžeme jít třeba ven, nebo se pustit do jarního úklidu (ha ha ha).
Poté odklopíme poklici od pekáče, zvýšíme teplotu na 200 °C a odkyrté maso necháme ještě tak dvacet minut až půl hodinky dokřupava a krásně do červena upéct.


Podáváme třeba s bramborovou kaší a hlavně nezapomeneme přelít voňavou pivní šťávičkou s cibulí a česnekem.


Tenhle bůček je prostě špica! Jednoduché, ale prostě dokonalé. Já osobně bych nikdy neřekla, že budu pět ódy na bůček. Já, která vždycky preparuju tlustý maso a při představě klepavého bílého tlustého masa se mi zvedá žaludek.
Jenže tenhle bůček je úžasný. Vypečený, šťavnatý, měkký, voňavý. Ale dejte si záležet, čím ho podlijete, protože jen kvalitní pivo vám udělá dobrou chuť šťávy.

Tak šup pro bůček!

I cesta může být cíl...

4. března 2013 v 20:17 | Madla |  Zajímavosti
jakkoli je spletitá. Dopředu předesílám, že tento článek bude asi trošku smutný, přemýšlivý a od svých věrných (a třeba i těch nevěrných :-)) čtenářů budu chtít poradit.

Asi jste si všimli zarytého déle než delšího blogomlčení, které bylo tísnivé jako Mlčení jehňátek a občas jej přerušovaly jen výkřiky mých odpovědí ke komentářům. A tak jdu s pravdou ven, protože si zasloužíte vědět důvod mé zdánlivé nečinnosti.

Nene, nezanevřela jsem na kuchyň, ani jsem nerozmátila perlíkem troubu a ze sporáku si neudělala místo na pálení obětin. V kuchyni kmitám stále čile a díky zjištěné celiakii nejmenšího z mláďat je mé kmitání občas docela frenetické.

Potíž je ve mně. Ne, že bych neměla čas na blogování, ale jisté vnější okolnosti mě od dlouhého sezení za počítačem hodně odrazují. Tyhle okolnosti se jmenují revmatoidní artritida, kterážto potvora si na mě poprvé došlápla 24. 12. 2012. Ano, přesně na Štědrý den, který jsem strávila s velkými bolestmi kyčlí a kolen, kulhající kolem slavnostního stolu jako přesná napodobenina Quasimoda. A od té doby mě věrná "kámoška" neopustila. Jen mění klouby, do kterých se zakusuje, občas mě zákeřně nechá pár dní v klidu, aby pak zase mohla udeřit plnou silou. A tak se snažím jí její útoky co nejvíc znemožnit. Už asi měsíc vím, s kým mám tu čest a do své první návštěvy revmatologie už jsem přišla na řadu věcí, které mi pomáhají. Třeba lehké a pomalé cvičení jógy, dlouhé procházky, lehké jídlo pokud možno bez lepku a bez éček. A odpočinek. Hodně odpočinku. Což jde docela blbě, když si k téhle proradné mrše připočtete dvě dost často nemocné děti, kdy jedno z nich má speciální dietní omezení.

Nepíšu to proto, abych dosáhla lítosti. Lítost je na prd, ještě nikdy nikomu nepomohla. Beru svou nemoc jako cestu ke zdravěji prožitému životu, protože teď prostě musím. Ale proč to všechno píšu? Protože jsem vám ještě neprozdradila, co člověku s touhle nemocí dělá nejhůř. Dlouhé sezení. Časy, kdy jsem mohla strávit za monitorem počítače dlouhé hodiny při úpravě fotek jídla, psaní "příběhových" článků a nezbytných receptů jsou zatím ty tam. Jsem ráda, když si v rychlosti prolétnu své oblíbené foodblogy a odpovím na pár komentářů, ale na víc prostě nemám. Pokud sedím delší dobu za počítačem, za pár hodin poté se už solidně proklínám. Klouby tuhnou a bolí, špatně se mi hýbe.

Tak se pomalu dostávám k jádru sviště, prostě nevím, co dál s blogem. Mám mu dát milosrdnou injekci a prostě ho uspat nadobro, nebo jej občasnými komentáři nechat živořit a doufat, že časem se ReA a situace kolem nemocných díťat trošku uklidní a dovolí mi strávit pár hodin nad napsáním nového článku. Mám totiž nafoceno spoustu lákavého jídla, od toho zdravého (pomazánky z červené čočky, domácího polotvrdého sýra či jogurtové lučiny, salátu z marinované červené řepy s panna cottou z kozího sýra) až po ty méně zdravé (na černém pivu čtyři hodiny pečený bůček, kachny na pomerančích...), přehršel receptů kváskových (celozrnný celožitný - od Moskvy z obchodu nerozeznatelný - po houskový knedlík z bílého pšeničného kvásku, kváskové rohlíky, perníkové bagetky) až po nějaké to sladké mlsání (perníkové mini kobližky, dvojctihodné koláčky s tvarohem a povidlím, sypané perníkem, tvarohovou dorotu a další) až po reportáž z mé první návštěvy olomoucké restaurace Oliva, kterou jsem podnikla v rámci Maurerova Grand restaurant festivalu.

Tyhle všechny recepty )a mnohé další) bych samozřejmě chtěla zpracovat do podoby článku, "práce" na blogu mě vždycky neuvěřitelně bavila a byla mým koníčkem, ale... Prostě ale. Zatím to nedávám.