Květen 2013

Prasátkový čokoládový pěnový dort s tvarohovou vrstvou

27. května 2013 v 11:17 | Madla |  Dorty a dezerty čokoládové, pralinky
Od tak dlouhého názvu určitě očekáváte strašně zdlouhavou dobu přípravy a spoustu ušpiněného nádobí. A nemůžete se mýlit víc! Tenhle dort připravíte dřív, než stačíte vyslvoit jeho název...

Dobře, tak trochu kecám, ale je na přípravu fakt jednoduchý a ta chuť... hmmm, čokoholici si opravdu přidjou na své. A ti, kteří koncentrovanou čokoládu rádi nemají, ti ať jendoduše nečtou dál. Vstup mají volný pouze čokoholici!

Inspirovala jsem se tímto pěnovým zázrakem, který už přede mnou nádherně vytvořila Meg, Lucy, nebo třeba Vanda. A já se rozhodla pro malý upgrade. Nějen mírně v úpravě receptu, ale hlavně ve vzhledu dortu. Viděla jsem totiž fotku jistého nádherného dortu (jehož zdroj nemůžu ani zaboha najít) a tak jsem potřebovala končit tmavou vrstvou čokoládové pěny, v níž by dováděla ručně vyráběná prasátka z pravého mandlového marcipánu. A aby té čokolády zase nebylo tolik, vložila jsem mezi pečenou čoko pěnu a nepečenou čoko pěnu ještě tvarohovou vrstvu. Řeknu vám, byla jsem z výroby tohohle zázraku


rozklepaná jak Alík, protože dort měl být hlavním vrcholem oslavy našeho čerstvého čtyřleťáka. A děti dokáží být někdy krutě upřímné. Na dotaz, cože to jsou za zvířátka na dortu sice dítko odpovědělo, že to jsou medvědi, ale to neva, protože mě příprava hrozně bavila a navíc ta chuť...

Takže jste přirpaveni? Na dortovou rozevírací formu o průměru dvacet centimetrů si nachystejte:

na čokoládový korpus:

  • 90 g másla
  • 200 g čokolády s vysokým obsahem kakaa (použila jsem belgickou čokoládu v čočkách se 71% kakaa)
  • 1 lžička instantní kávy
  • 1 a 1/2 lžičky mandlové esence
  • 4 vejce
  • špetka soli
  • 40 g cukru (dala jsem domácí vanilkový)
tvarohová část:

  • 250 g tučného měkkého tvarohu
  • 125 g (3 lžíce) kysané smetany
  • 2 lžičky mandlové esence
  • 4 lžíce domácího vanilkového cukru (podle chuti můžete přidat)
  • 4 plátky želatiny
  • 4 lžíce mléka
tmavá čokoládová pěna:

  • 200 g hořké čokolády
  • 350 ml šlehačky (dva kelímky), já dala Kunín 40%
  • špetka soli
na prasátka a ozdobu:


pravý mandlový marcipán
růžové gelové barvivo
bílé čokoládové čočky

Držte si čepičky, jedeme z kopce!

Nejdřív si vystřihneme kruh z pečicícho papíru o průměru dvacet centimetrů a dáme ho na dno rozevírací formy. Boky formy vymažeme zlehka máslem. Máslo s čokoládou a instantní kávou pomalu rozehřejeme ve vodní lázni a necháme trochu vychladnout, pak do směsi zamícháme žloutky a mandlovou esenci. Bílky vyšleháme se solí a postupně do nich přisypáváme cukr. Velmi opatrně do čokoládové směsi vmícháme (spíše zabalujeme) všechen sníh z bílků. Vlijeme do formy a pečeme při 180 stupních asi dvacet až pětadvacet minut. pokud máte formu většího průměru, budete péct kratší dobu, pokud máte formu menší, budete péct déle.

Čokoládový korpus necháte vychladnout. A nelekněte se, asi o třetinu se sníží. To je tím, že spoustu čokolády (a máslo) drží jen ta vejce a žádná mouka.

Na tvarohovou část si necháte deset minut v rendlíku nabobtnat želatinu zalitou čtyřmi lžícemi mléka. Mezitím si vyšleháte tvaroh se zakysanou smetnanou, mandlovou esencí a podle chuti dosladíte. Nabobtnalou želatinu mírně zahřejete a mícháte, dokud se želatina zcela nerozpustí. Nesmí se vařit, tak bacha! Do rozpuštěné želatiny metličkou vmícháte dvě lžíce tvarohového krému a směs pak vrátíte do zbytku krému a zašleháte. A nalijete na čokoládový kropus.


Vrazíte do lednice anecháte minimálně tři hodiny chladit, aby tvarohová vrstva pěkně zatuhla. A pak se můžete pustit do čokoládové pěny.

Jednoduše si rozpustíte čokoládu nad parou, vyšleháte dotuha šlahčku (já použila 40% šlehačku de luxe od Kunínu a fakt dobrý, vyšlehala se nádherně). Čokoládu spolu se špetkou soli vmícháme do šlehačky a navršíme na tvarohovou část. Uhladíme a můžeme zdobit třeba hoblinkami čokolády, nebo jako já potápějícími se marcipánovými prasátky.


Ty si jednoduše vyrobíme tak, že marcipán (pravý mandlový, třicetiprocentní, ne aby vás napadlo použít něco jiného!) obarvíme pár kapakami růžového gelového barviva, které do marcipánové hmoty pořádně propracujeme. Byla jsem růžová až za ušima a gelové barvy jsem dala moc (protože jsem s marcipánem a gelovakmi dosud nepracovala), takže moje prasátk abyla taková hodně růžová a spíš vypadala, že jsou čerstvě spařená po zabíjačce. Každopdáně s marcipánem se pracovalo moc pěkně a samotné tvarování prasátek už byla celkem hračka.


Prasečí, ehm, šunka :-)



Prasečí torzo:


Detail prasečí držtičky:


Vymodelovaná prasátka jemně vtlačíme do čokoládové pěny a pomocí lžíce můžeme udělat prohlubně (jakože vlnky). A dozdobit "kamínky" z pecek z bílé čokolády.


A dát tak na hodinku vychladit do lednice. Před podáváním opatrně objeďte boky formy ostrým nožem a pusťte se do čokoládových orgií!


Omlouvám se za příšernou kvalitu fotek, ale fotit tohle dílo, když kolem vás poskakuje šest natěšených dětí, je opravdu nad lidské síly.

Tak honem, pusťte se do něj, je vážně božský!

Bezlepková dieta a její působení na RA

15. května 2013 v 13:07 | Madla |  Můj život s revmatoidní artritidou
Jak pravidelní čtenáři mého blogu ví, život mi přesně na Štědrý den nadělil opravdu zajímavý dárek. Revmatoidní artritidu. Ve dvaatřiceti letech trpím "nemocí babiček". RA (nebo taky ReA, jak jí osobně přezdívám, když zlobí) je autoimunitní nemoc, při které, zjednodušeně řečeno, buňky vašeho vlastního těla napadají vaše klouby a způsobují v nich zánět. A zánět způsobuje bolest kloubů, jejich otok a zvětšení a postupné deformity kloubů, které mohou přejít až v úplnou ztrátu hybnosti. Je to nemoc nevyléčitelná, chronická, bolestivá a nevypočitatelná. Postihuje asi 1% obyvatelstva, častěji jí trpí ženy. Postihuje nejen klouby, ale zánět může působit i na šlachy, plíce, osrdečník, postiženy mohou být například i oči, kůže, součástí nemoci je i porucha krvetvorné dřeně, při níž vzniká určitý druh chudokrevnosti.

Nepíšu to kvůli lítosti, v této rubrice bych se chtěla zaměřit na to, co v boji s touto nemocí pomáhá mě a tak třeba pomoci někomu, kdo jí taky trpí. Já totiž nejsem klasický pacient. V dospělosti jsem si uvědomila význam spolupráce při léčení různých neduhů a tak už na vysoké škole jsem bombardovala svého lékaře dotazy, zda ta antibiotika na v pořadí už třetí zánět průdušek jsou opravdu nutná, zda "to" nelze ukočírovat jinak. Bohudík jsem měla na vysoké chápavého a vstřícného lékaře, který rád zodpověděl všechny mé dotazy a kupodivu vypadalo, že je rád, že má pacientku, která se zajímá.

Bohužel po přestěhování do malého moravského městečka jsem padla na lékaře-morouse (byl jediný volný), který sice po popsání příznaků ihned vyslovil podezření na RA, ale o nějaké diskuzi o pravé příčině choroby a působení na ni nemohla být ani řeč. Prostě mě s výsledky krevních testů odeslal na nejbližší revmatologii.

A tam se situace opakovala. Po posání příznaků začal pan doktor psát jako v té básničce o mravenečkovi recepis. Já si pak vyzvedla tašku plnou léků a za tři měsíce adios na kontrole. Moje dotazy zůstaly nezodpovězeny, v podstatě mi bylo řečeno to, co jsem už věděla. Ani zmínka o důležitosti pohybu, o stravě, která pomáhá. Nikdo mi nenavrhl možnost kryoterapie nebo souvislost Rey s moužnou skrytou celiakií.

A to mě štve. Porč si musí pacient (pokud nechce jen zobat předepsané léky) vyhledávat tyto souvislosti sám? Proč se lékař alespoň nezmíní o důelžitosti tělěsného cvičení, o možném vyloučení lepku ze stravy?

Momentálně jsem na tom tak, že neberu předepsané léky na Reu. schválně. Ne, není to bojkot lékaře, ani nějaká mladická rebelie proti autoritě v bílém plášti. A ne, nechci nést nálepku nespolupracujícího pacienta. Je to cesta k lepšímu životu. Léky jsem totiž z počátku brala, jenže po asi týdnu hltání prášků mě sice přestaly úplně bolet klouby, ale bylo mi neustále na zvracení, trpěla jsem nechutenstvím, strašlivou únavou a přitom nespavostí, svědila mě kůže na celém těle, bušilo mi srdce. A pár dalších varovných příznaků k tomu. Dost, řekla jsem si, tudy cesta nevede. Ze dne na den jsem přestala zobat léky, začala jsem pít kopřivový a přesličkový čaj, višňové džusy a postupem času jsem přišla k tomu, že vyřadím lepek ze stravy. A po pár dnech se mi vrátila chuť k jídlu, v noci jsem spala jako dudek (pokud malý Kubíček dovolil), prostě všechno se začalo zlepšovat tak, že jsem tomu ani nechtěla věřit.

Tak jsem si po měsíci a půl dodržování bezlepkové diety udělala malý test - zařadila jsem do stravy lepek a chtěla vydržet týden. Že budu sledovat změny, jestli mě budou víc bolet klouby, jestli budou víc ztuhlé.

V kostce řečeno - s lepkem jsem začala v pondělí a už teď vím, že do konce týdne nevydržím a pěkně pokorně se vrátím k bezlepkové dietě. Už první den lepkování mě bolely víc klouby, vydržely ztuhlé až do večera a v noci začaly bolet ještě víc. Druhý den jsem si už během dopoledne začala připadat nafouklá jako vorvaň vyvržený na břeh a změna stravy se odrazila dokonce i na mém vzhledu - měla jsem pocit, že vypadám víc unaveně a že se mi mnohem víc mastí vlasy. A odpoledne jsem zcela bezdůvodně začala propadat jakýmsi chmurným náladám. po dvou a půl dnech stravy s lepkem se kamsi do nicoty vytratila ta akční, vysmátá ženská s jiskrou v oku a vrtáila se taková jakási nanicovatá bolavá chudinka.

Takže závěrem? Zasílám srdečné pozdravy chlebu, rohlíkům, bábovkám a vůbec všem výrobkům z mouky, adieu patří mým oblíbeným těstovinám, sbohem pekanovému pletenci s javorovým sirupem a skořicovým františkům...
občas si na vás, mí pečivovití přátelé asi vzpomenu, ale pokud si mám vybrat mezi svými klouby a pečivem, tak volím ... zdraví.

Každý dělá lučinu

10. května 2013 v 13:26 | Madla |  Pomazánky
I já jsem propadla lučinovému šílenství a nakazila jsem jím už pěknou řádku svých příbuzných. Mou mámu, tchyni, sestru, švagrovou. To je dost velký počet odběratelů, které tím pádem stratily Povltavské mlékárny. Ale mě to neva, záškodničím pořád dál a domácí lučinu zarytě rozšiřuji dál. Je totiž fakt jednoduchá na výrobu, nemusíte tentokrát nic zahřívat, stačí jen smíchat tři suroviny, nechat odkapat a máte spoustu výborného sýra. Krémového. Smetanového. Jemného. Vašeho.

Na internetu koluje spousta receptů na výrobu domácí jogurtové lučiny. Já do té "své" přidávm ještě šlehačku, která krásně prohloubí chuť a udělá z obyčejné lučiny smyslně hedvábnou dobrotu, hodně podobnou sýru Philadelphia. Takže dobrá zpráva, z téhle lučiny jdou dělat i cheesecaky, krásně krémové a od originálu z Philadelpie takřka nerozeznatelné. Se šlehačkou je prostě všechno lepší, ne?

Tak honem na recept, než ho někdo zase publikuje dřív než já...

Na asi 600 g lučiny budete potřebovat:

200 g, tedy 1 kelímek smetany ke šlehání (stačí 33 %, perfektní však bude ze 40% smetany)
200 g, tedy 1 kelímek zakysané smetany (používám tu modrou s Pohlreichem)
500 g hustého bílého jogurtu (používám řecký a nikdo mi nevymluví, že je nejlepší)
1/2 kávové lžičky soli

Vše jednoduše smícháme, nalijeme na cedník vystlaný třeba látkovou plínou (čistou, pochopitelně!), vložíme do vyšší misky (aby měla kam odkapávat tekutina)



a necháme ideálně přes noc (ale stačí i tři hodiny) někde v chladu pěkně odkapat.



Pak jen překlopíme do uzavíratelné krabičky nebo hrníčku přikrytého potravinářskou fólií a mažeme. A jedeme. Protože kdo maže, ten jede...

Zkuste si lučinu namazat třeba na domácí kváskový chleba, nebo na pravou domácí Moskvu. A nebo jako já na zapečenou polentu.


Anebo si z ní upečte cheesecake. Třeba tenhle levandulovo-višnový, který jsem pekla nedávno? (A recept bude, jakože se Lamat jmenuju...)


Ohledně cheesecaků se meze fantazii opravdu nekladou. Ale i při přípravě smetanové lučiny na cheesecake nezapomeňte krémovou směs osolit, nebojte se, sůl nebude v dortu cítit, jen příjemně pozvedne chuť krémového "těla" cheesecaku.

Tak co, kdo z vás si nechá mazat lučinu kolem pusy?