Prodloužené prázdniny si vybírají svou daň

2. září 2014 v 13:19 | Madla |  Mí zlatí Příšeráci
a ze mě se stává pochodující nervově labilní uzlíček. Pětileťák má totiž tento čtvrtek odjet jen s tatínkem na chatu otců s dětmi. Na celé čtyři dny. Božské dny. Tak jsem si minulý týden řekla, že nemá cenu, aby šel na ty tři dny do školky. Kubíček totiž vždycky dělá strašné scény, když jde Toník do školky, leze za ním do třídy, mě ze třídy vystrkuje a tak, ačkoli Kuba už může taky nastoupit do školky, nechtěla jsem mu v hlavě dělat zmatek tím, že mu budu pár dní říkat, že do školky nesmí, když tam potom druhý týden nastoupí.

Jenže matka míní a neštovice mění. Takhle hezky a logicky jsem to vymyslela minulou středu. Ve čtvrtek ráno jsem pak volala do školky, odhlásila jsem Toníka i Kubíka na týden, aby nastupovali každý spolu a večer při koupání jsem si všimla tří podezřelých flíčků na Kubově nožičce. V pátek jsme šli radši k doktorce (kde jsem stejně potřebovali potvrdit papír do školky) a paní dokorka mi řekla, že se má vyčkat, jestli se to vysype. A taky se to vysypalo. Kuba má všeho všudy jen osm pupínků, sice pěkně velkých, ale je bez teploty a v pohodě. Dotud by se zdálo, že to jsou samá pozitiva a sociální jistoty. Kuba byl první dva dny trochu víc umrčený a chovací, ale teď je z něj doslova přírodní pohroma. Dneska vstával krátce po šesté hodině a od té doby pořád lítal a divočil s Toníkem.

Oběd byla děs běs. Zatímco Toníček disciplinovaně zfutroval dvě dospělácké porce houbové risotta, Kuba nechtěl sedět ani u stolečku, když jsem ho šoupla spát do postýlky (většinou nejí, když už je moc unavený), nějakým sebevražedným způsobem se mu podařilo dostat se ze šprušlové postýlky a zase přišel do obýváku. Když viděl, že se už starší brácha chystá spát, sedl si tedy ublíženě a uraženě ke stolečku a já ho nakrmila (obvykle jí krásně sám) risottem a pak kuřecím vývarem s masem a zeleninou. Pak následovla rutina - vyčurat, vyzubat a spát.

Jenže problém byl trošku s poslední položkou. Kuba v postýlce žalostně řval a řval, i když jsem ho hladila a zpívala mu ukolébavky. Řval a řval, až nemohl nabrat dech. Inu, s vidinou ze vzteku pozvraceného dítka jsem vyměkla a dala ho do Toníkovy postele (zatímco starší dítko leželo vedle v ložnici v manželské posteli). Zalehla jsem k malému uvztekanci, utřela mu nudle z nosu, pohladila ho a s kručícím žaludkem jsem se modlila, aby rychle zabral. Když už dítko pomalu zavíralo oči, zazvonil telefon, ve kterém mi nějaká paní začala rozvláčně vysvětlovat, jaké to mám strašné štěstí, že naše pevná linka zrovna vyhrála... bla, bla, bla. Přiznám se, že jsem paní odsekla, že fakt nemám zájem, zavěsila jsem a šla jsem sledovat škody. Dítko samozřejmě koukalo zcela probuzené. Leč leželo v postýlce a vypadalo, že snad brzy zabere.

Je čas ohřát si jídlo, usoudila jsem, ale než jsem si ohřála porci polévky, uslyšela jsem hihňání z ložnice. Raketově jsem tam vběhla a na místě činu našla divočící chumel dvou spletených bratrských těl. Čeho je moc, toho je příliš. Děti dostaly sprda, přitulily se k sobě a ten starší dokonce začal předstírat spánek. Teď, když dopisuju tenhle článek, jsem si ještě ani neohřála risotto a už slyším další divočení z ložnice. Ach jo...

Nemá být nemocné dítě unavenější... klidnější... spavější? Nebo to moc řeším, když si myslím, že by měly děti předškolního věku dodržovat po obědě klidový odpočinkový režim?

A teď, je deset hodin večer, Toníčka si odvezli mí rodiče a Kubu jsem už asi sedmrktá uspávala, zpívala jsem, četla pohádku, hladila, ležela s ním ve velké posteli, nechávala vyřvat v postýlce (protože jinak chodil do obýváku).

A teď, v deset hodin deset minut konečně únavou sunul. A mě asi picne. Mateřství je někdy fakt záhul. Obdivuju maminky se třemi a více dětmi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama