Mí zlatí Příšeráci

Prodloužené prázdniny si vybírají svou daň

2. září 2014 v 13:19 | Madla
a ze mě se stává pochodující nervově labilní uzlíček. Pětileťák má totiž tento čtvrtek odjet jen s tatínkem na chatu otců s dětmi. Na celé čtyři dny. Božské dny. Tak jsem si minulý týden řekla, že nemá cenu, aby šel na ty tři dny do školky. Kubíček totiž vždycky dělá strašné scény, když jde Toník do školky, leze za ním do třídy, mě ze třídy vystrkuje a tak, ačkoli Kuba už může taky nastoupit do školky, nechtěla jsem mu v hlavě dělat zmatek tím, že mu budu pár dní říkat, že do školky nesmí, když tam potom druhý týden nastoupí.

Jenže matka míní a neštovice mění. Takhle hezky a logicky jsem to vymyslela minulou středu. Ve čtvrtek ráno jsem pak volala do školky, odhlásila jsem Toníka i Kubíka na týden, aby nastupovali každý spolu a večer při koupání jsem si všimla tří podezřelých flíčků na Kubově nožičce. V pátek jsme šli radši k doktorce (kde jsem stejně potřebovali potvrdit papír do školky) a paní dokorka mi řekla, že se má vyčkat, jestli se to vysype. A taky se to vysypalo. Kuba má všeho všudy jen osm pupínků, sice pěkně velkých, ale je bez teploty a v pohodě. Dotud by se zdálo, že to jsou samá pozitiva a sociální jistoty. Kuba byl první dva dny trochu víc umrčený a chovací, ale teď je z něj doslova přírodní pohroma. Dneska vstával krátce po šesté hodině a od té doby pořád lítal a divočil s Toníkem.

Oběd byla děs běs. Zatímco Toníček disciplinovaně zfutroval dvě dospělácké porce houbové risotta, Kuba nechtěl sedět ani u stolečku, když jsem ho šoupla spát do postýlky (většinou nejí, když už je moc unavený), nějakým sebevražedným způsobem se mu podařilo dostat se ze šprušlové postýlky a zase přišel do obýváku. Když viděl, že se už starší brácha chystá spát, sedl si tedy ublíženě a uraženě ke stolečku a já ho nakrmila (obvykle jí krásně sám) risottem a pak kuřecím vývarem s masem a zeleninou. Pak následovla rutina - vyčurat, vyzubat a spát.

Jenže problém byl trošku s poslední položkou. Kuba v postýlce žalostně řval a řval, i když jsem ho hladila a zpívala mu ukolébavky. Řval a řval, až nemohl nabrat dech. Inu, s vidinou ze vzteku pozvraceného dítka jsem vyměkla a dala ho do Toníkovy postele (zatímco starší dítko leželo vedle v ložnici v manželské posteli). Zalehla jsem k malému uvztekanci, utřela mu nudle z nosu, pohladila ho a s kručícím žaludkem jsem se modlila, aby rychle zabral. Když už dítko pomalu zavíralo oči, zazvonil telefon, ve kterém mi nějaká paní začala rozvláčně vysvětlovat, jaké to mám strašné štěstí, že naše pevná linka zrovna vyhrála... bla, bla, bla. Přiznám se, že jsem paní odsekla, že fakt nemám zájem, zavěsila jsem a šla jsem sledovat škody. Dítko samozřejmě koukalo zcela probuzené. Leč leželo v postýlce a vypadalo, že snad brzy zabere.

Je čas ohřát si jídlo, usoudila jsem, ale než jsem si ohřála porci polévky, uslyšela jsem hihňání z ložnice. Raketově jsem tam vběhla a na místě činu našla divočící chumel dvou spletených bratrských těl. Čeho je moc, toho je příliš. Děti dostaly sprda, přitulily se k sobě a ten starší dokonce začal předstírat spánek. Teď, když dopisuju tenhle článek, jsem si ještě ani neohřála risotto a už slyším další divočení z ložnice. Ach jo...

Nemá být nemocné dítě unavenější... klidnější... spavější? Nebo to moc řeším, když si myslím, že by měly děti předškolního věku dodržovat po obědě klidový odpočinkový režim?

A teď, je deset hodin večer, Toníčka si odvezli mí rodiče a Kubu jsem už asi sedmrktá uspávala, zpívala jsem, četla pohádku, hladila, ležela s ním ve velké posteli, nechávala vyřvat v postýlce (protože jinak chodil do obýváku).

A teď, v deset hodin deset minut konečně únavou sunul. A mě asi picne. Mateřství je někdy fakt záhul. Obdivuju maminky se třemi a více dětmi.

Obyčejný den dvojnásobné matky na rodičovské dovolené

4. března 2014 v 12:32 | Madla
Děti už sladce chrupají ve svých postýlkách a já si konečně mohla nalít sklenku červeného vína, chvíli si pročíst Reflex a hodit nohy nahoru. A protože mě u Pavly z drobečkového blogu strašně baví číst její příspěvky o Kubovi, rozhodla jsem se přestavit vám takový normální den mámy na mateřské. tedy den můj a dětí.

Těšte se!

5:15-5:30

Obvyklý vstávací čas našeho čtyřleťáka. Vletí na tátovu stranu postele, chvíli se k němu tulí a pak s jasnými požadavky, pohádka, kreslení, kakao, přeleze ke mě. Pokud je šťastný den, spí Toníček třeba do šesti, ale to se pak fascinující shodou náhod budí malý Kuba, obvykle s pročuranou plínou a pyžámkem, takže to pak za uširvoucího jekotu přebaluji a převlékám vzpurné batole, které se pak už ke spánku přesvědčit prostě nedá. Takže v případě, že první vstává Kuba (o půl páté vstával tradičně pět měsíců, teď už si vstávací dobu posunul díky bohu o hodinu později) se jde do obýváku, tam si Kubík vyleze na křeslo a dožaduje se puštění pohádky. Takže pouštím Krtka, v příapdě hodně blbé nálady pak Teletubbies (to zabírá spolehlivě). A do ruky honem chleba s lučinou (tou domácí) nebo s máslem, to je Kubíkova nejoblíbenější snídaně.


Kuba se strašně nerad fotí, vždycky, když na něj jdu s foťákem, vrhá se po mě s výrazem naštvaného mafiánského bosse.


Teď většinou vstává dříve Toníček. A tady už jsou požadavky složitější. Není sice třeba nikoho přebalovat, ale Toňa chce zachumlat do oblíbené deky, nachystat pastelky a papíry na kreslení, připravit kakao (pokud není nachlazený, to má pak chudák s mléčnými výrobky utrum) a pustit "pohádku" - nejlépe nějaký dokument o dinosaurech, momentálně u něj hodně frčí i tarantule a kostry. Brzkou snídani většinou Toníček bojkotuje, s bídou zbaští banán nebo nastrouhané jablíčko.

A takhle to vypadá, když se připojí i druhý brácha:


To se pak Toníček (už oblečený do školkového) nechá přemluvit i ke snídani (na obrázku ovoce + kukuřičné kuličky - na těch už naštěstí tak neulítávají).
Krom krmení dětí pak musím obstarat i nakrmení našeho malého hlodavce, morčete Gábinky


a spolu s Toníčkem lovíme cvrčka


pro chameleona Huga.


A zapomenout nesmíme také na našeho adoptivního kocoura Georgu, který se dožaduje vstupu hned, jak zbystří, že už se v obýváku svítí.



malý smraďoch (myslím toho chlupatého čtyřnohého) nejradši slídí u odpaďáku (nejlépe plného, nachystaného na vynešení).Proto se omlouvám za poněkud nechutnou fotku, ale kocour prostě jinde být nechtěl.

Po obstarání divé zvěře je většinou Toník rozumný a tak převlékání z pyžama do školkového oblečení zvládá sám a bez zbytečných bojů.


O to horší je to pak s Kubíčkem, když náhodou vede Toníka ráno na sedmou hodinu tatínek do školky (což je pro mě ohromné ulehčení, protože já se jinak s oběma vypotácím z domova většinou až na osmou, hladová, s uřvaným Kubou, který si zapomněl nějakou oblíbenou hračku, nebo se přetahuje s Toníčkem o dinosaury nebo papíry s kostrama). V sedm už musí být manžel v práci, takže jsem vždycky hrozně ráda, když se akce "Toníčkův přesun do školky" zvládne za tatínkovy asistence. Sice to má své mouchy, protože tatínek se obvykle nechá překecat, aby šel Toník po obědě, ale co ...
Pokud odcházíme společně, má většinou Kuba rozkoukanou pohádku a nikam se mu nechce, a to pak většinou náš společný odchod vypadá takhle:


Kuba pak ve školce brečí, protože chce jít za Toníčkem a Toníček, který brečel, že nechce jít do školky oakmžitě po spatření svých "kámů" zapomíná na matku a se šťastným výrazem ve tváří běží za svými vrstevníky.

My pak jdeme s Kubou obvykle nakoupit. A pokud je středa nebo pátek, jdeme do mateřského centra Ježeček, kde otevíráme. Kuba tu nadšeně řádí s ostatními dětmi



Lítá, divočí, ale je hodný a užívá si



v centru si kreslíme, "cvičíme" a hrajeme pohybové a různé další hry, učíme se říkadla, zpíváme si a podobně. Tyto aktivity nemám vyfoceny, protože jako jejich hlavní (a jediná) realizátorka prostě nemůžu k tomu všemu ještě fotit.



Nejvíc (krom her s "padákem" a tunelem) si Kuba užívá bazének s balonky. Je schopen vyházet snad sto balonků za minutu, kdyby tohle byla olympijská disciplína, Kubík by byl jasný favorit :-)





Pokud není "Ježečkový" den, zůstáváme doma a tam se snažím Kubovi vymyslet program. Protože vařit či uklízet s malým prckem je fakt záhul. Někdy je to pohoda, od ranní pohádky si Kubíček hraje s dinosaury,




staví složité architentonické skulptury,


nebo brnká na dřevěný xylofon, rád si taky kreslí,


ale co ho baví opravdu hodně, jsou magentky na lednici (které vždycky zkoumá i na návštěvách)


jindy ho zase nic nebaví a jenom pofňukává a leze po mě. V zimě jsme pozorovali ptáčky na balkoně, to bylo fajn.


Pokud Kuba vstane levou nohou, je nezabavitelný a to se pak moc práce neudělá. Ale jeho oblíbená zábava je "dělat kapelu"


Vždycky mi z police vezme hrnce, vytáhne si z šuplíku vařečku a břinká...


Takhle se skutečně baví téměř každý den. A vydrží mu to dlouho, klidně i půl hodiny. Čím větší rambajz, tím lepší :-)


Dopoledne samozřejmě chodíme na procházku, buď hned ze školky, kam jsme odvedli Toníčka, nebo pak po svačince, kolem deváté. Kubíčka si občas kolem desáté hodiny vezme na hodinku babička, což je pro mě relax. Sice relaxuju tak, že se snažím za tu dobu stihnout co nejvíc, rychle uvařit a uklidit, ale mít spolehlivou babičku na hlídání je poklad nevídaný. Pokud jsme v Ježečkovi, obědvá Kuba tam, po návratu od babičky baští doma u stolečku.



Tady baštil celerové placičky pečené v troubě a bramborovou kaši. Někdy baští hezky sám, někdy ho musím krmit, ale většinou pěkně sedí u stolečku. I když někdy ho musím u jídla trochu zabavit.


Pokud jdeme domů z Ježečka, bývá Kuba hodně unavený a protivný, proto se mu snažím dát oběd už v Ježečkovi a doma jde rovnou do postýlky. Na nějaké uspávání nehraju, prostě přebaleného Kubíčka šoupnu do postýlky, on tam pět až deset minut huláká a pak usne.


Mám vyzkoušené, že když se ho snažím uspat čtením pohádek, zpíváním ukolébavek a podobnými zdánlivě poklidnými činnostmi, tak jde pak spát třeba o hodinu později, než by usnul normálně. Kubík (pokud není nemocný) většinou usíná kolem dvanácté.


Pokud jde po O i Toníček, uložím ho do ložnice do manželské postele, protože spolu s Kubou by v pokojíku dělali místo spaní blbiny. Toník sice občas remcá, že spát nechce, ale v devadesáti devíti procentech případů to po dvaceti minutách vypadá takto:


A co udělám já, když malí raubíři spinakí? Jestli čekáte výčet toho, co všechno stihnu, tak se nemůžete víc mýlit. Většinou opláchnu nádobí po obědě a pak si jdu lehnout k Toníčkovi :-)

Nevím, čím to je, ale když spí Toníček doma, Kuba se vždycky budí dřív, než on. A tak ho donesu k Toníčkovi do postele,


a občas se stane, že tam Kuba znovu na půl hodinky usne.


V takových okamžicích prchám do kuchyně, dohnat, co jsem zameškala odpoledním spánkem :-)
Díťata se mezi druhou a třetí hodinou odpolední budí, a zase si vylezou na křeslo, dožadují se alespoň krátké pohádky (momentálně u nás frčí prasátko Pepina a Bambulín a Berunka). Dostanou svačinku a pak si zase hrají


na "Helmuta"


na robota:



nebo Kuba hraje fotbal


hází fakt dobře, líp než já :-)


balóny jsou Kubíčkova láska.


Pokud zrovna neprší nebo nepadají trakaře, jdu s dětmi ven. Teď už nám konečně začíná období, kdy chodíme na brouky. Takže když náhodou potkáte dva nepsoedy, kteří nejradši utíkají každý jiným směrem a matku s kyblíčkem od řeckého jogurtu s propíchaným vrškem, vězte, že jste právě viděli nás :-)

V úterý odpoledne chodím s klukama na cvičení rodičů s dětmi. Ale fotky nečekejte, protože uhlídat ty dva divochy a ještě k tomu fotit, to bych musela být taky hyperaktivní...

Po příchodu z venku (kolem 18 hodiny) přichází tatínek a Toníček s ním něco "vyrobuje", nebo si kluci kreslí


a nebo Kuba zase pořádá jam session



Občas se kočkují a občas zase tulí


Kolem sedmé kluci večeří. Kubíček od Toníčka pochytil moc hezký zvyk, že když dojí, donese do kuchyně prázdnou mističku od polévky či talířek od hlavního jídla.

Po večeři klukům napouštím vanu a pak se zhostí své hlavní role koupače tatínek a máma si jde na dvacet minut až půl hodinku vydechnout. Kluci už se koupou spolu, ve vaně mají spoustu hraček, vodní knížku, dva parníky a vodní basketball. Ale stejně je nejvíc baví dělat vorvaně :-)

Po koupání kluky vyzubám, vyfénuju jim vlasy (pokud vorvanili) a v osum hajdy do pelechu. Tam jim přečtu pohádku, a pak, každý ve své postýlce (Toníček ve velké, Kubíček ještě v dětské postýlce) koukají na krátkou pohádku v počítači (obvykle O človíčkovi, Co se děje v trávě nebo na Šmouly).

Po čtecí pohádce se přesunuju do obýváku, nalívám si skleničku červeného a začínám fungovat jen na bazální úrovni (dýchání apod.) Kubík obvykle brzy usíná, ale Toníček většinou do devíti vytuhne taky. Jdu je zkontrolovat a zakrýt.

hluboká noc (1:00-3:00)

Kuba se se strašlivým řevem budí. Přenáším ho do ložnice, kde se mi packami ovine kolem obličeje a blaženě usíná. Pokud má klidné spaní Kubík, pak zase mívá noční můry Toníček a chodí si lehnout k nám do ložnice.

A tak je to pořád dokolečka...

Řekni mi co jí tvoje dítě a já ti řeknu jaký jsi

4. září 2012 v 9:49 | Madla
Předběžné upozornění: Tento článek je silně subjektivní, nekorektní a neberu si v něm servítky. Realitu kolem jídla a hlavně jídla malých dětí popisuje z mé pozice nezastřeně a pravdivě. Kdo to neche číst, nemusí. Každopdáně kdo tenhle článek přečte, byla bych moc ráda za jakoukoli odezvu, ať už od matek zasloužilých, které mají s jídlem svých či ostatních dětí letité zkušenosti, tak od těch, kteří se třeba na rodičovství pomalu chystají a nebo jim prostě není putna, co do sebe ládují. Děkuji.

Nastiňme si takovou malou situaci. Ráno jde dítě s matkou nakoupit. Máma jde do řeznictví a tam, světe div se, mají za pokladnou kyblík s bonbóny pro děti. Paní prodavačka chce dát dítku bonbon, matka to odmítne. Ne že by neměla dítě ráda, ale za chvíli bude čas svačiny a rozmlsanému dítku pak nebude chutnat bílý jogurt (domácí) a hruška. Které normálně jí, pokud jim předskokana nedělají sladkosti. A to není všechno. Matka platí a v nestřeženém okamžiku strká úplně cizí paní jejímu dítku bonbon. Jako satisfakci. Že má tak krkavčí matku, chuďátko. Matka vře vzteky, leč snaží se zachovat si tvář. Bonbon schová na potom. Jde se do ovozelu. Tam si dítko paní prodavačky půjčuje (bez dovolení) brýle vaší ratolesti. Ratolest se vzteká a brečí. Paní prodavačka utíká pro lízátko pro vaši ratolest. Na vaše naléhání, že to není potřeba dělá, že neslyší (možná nerozumí, je to Vietnamka). Lízátko už se vám na potom schovat nedaří. Jdete z nákupu domů na svačinu. Dítko divočí, zakopne a odře si koleno. Uslyší to babička, vykoukne z okna a jako bolestné dá dítku dva čokopiškoty nebo sušenku. Na matčino naléhání nedá, vždyť to není nic hrozného. Dítko sní dvě lžíce jogurtu a půlku hrušky. Bez předcházejících sladkostí by snědlo celou misku jogurtu a celou hrušku. Bez nucení, samo, v klidu a v pohodě. A nebylo by hyperaktivní jak motorová myš.
Dítko si bere babička na hlídání. Upozorňujete ji, ať dítku už nedává nic k jídlu, že svačilo. Když si jdete pro dítko, babička vypočítává, co všechno dítko snědlo. Bohudík je to jen ovoce. Dítko sní bez protestů bramborovou polévku a špagety s rajčátky. A misku čerstvé zeleniny (okurek, paprika, rajče). Během dne pije Roibos, neslazený. Jde se spát. Po spánku jdeme na hřiště. Na svačinu jste dítku vzala hroznové víno, hrušku a pohankové křupky (bez soli a dalšího, je to jen pohanková krupice). Jedno dítko vytáhne slané tyčinky. Nabízí i vašemu dítku. Další maminka vytahuje bonbóny. Nabízí dítku. A vy svačíte hrozny a hrušku. Doutnáte vztekem. Cestou domů dítě neskutečně otravuje, že má hlad. Dlouho, dlouho, předlouho. Doma uvidí buchtu. Chce ji jíst. Zasáhnete. Jste za semetriku. Na večeři dostane dítko bramboračku a krůtí maso s bramborovou kaší. Vzteká se, že chce buchtu. Uklidíte buchtu z dohledu a nabídnete dítěti suchý chléb. Nechce. Tak nic, vypne se pohádka a půjde se spát bez jídla? Nee, chci papat. Dítko sní bramboračku, maso s kaší. A misku zeleniny. A do vany pak dostane nanuk. Domácí. Višňovo-jogurtový. Za odměnu.
Dítko spí a vy si připadáte divně. Že s sebou na hřiště vláčíte bílý jogurt nebo skleničku s domácím pribiňákem, že dítěti ke každému jídlu dáváte ovoce či zeleninu. A neslazené pití. Nebo jen s troškou 100% džusu. Víte, že je to správně, ale pomalu vás semílá uplácení dítěte sladkostmi, babičky rozmazlující dítě bonbóny nebo čokoládovým müsli (to zase moje maminka).

Nejste zas tak šíleně radikální, aby jste omdlévala, když si vaše tříleté dítko poručí šmoulovou zmrzlinu, ale snažíte se, aby to bylo jen výjimečně. Když už lízátko, tak z lékárny z hroznového cukru. Když už něco sladkého, tak vyrobeného doma. Poctivě. Bez emulgátorů, éček a podobných hovadin. A pak s vámi zcela vážně diskutuje vaše vlastní sestra (matka dvou dětí), že děti potřebují bonbony k získání energie. Ach jo.

Když vaše dítko dostane k Velikonocům zajíčky z pseudočokolády, hraje si s nimi. A když ho přestanou bavit, vyhodíte je. Ano, vyhodíte. A není to plýtvání. Loňské Velikonoce dostalo dítko asi tři velké, dva střední a tři malé zajíce, nespočet vajíček. A jen dva velcí zajíci a jedno vajíčko bylo ze skutečné čokolády. Ostatní putovaly do koše. Bez milosti. A znovu - není to plýtvání. Je plýtvání kupovat pseudopotraviny. Zvlášť malým dětem. Jenže ono to asi bylo v akci.

Teď dítku začala školka. Vy jste si jako matka pročetla týdenní jídelníček vaší ratolesti. A nestačíte se divit. Tady ho předkládám:

3. 9. Chléb, pomazánka ze strouhaného sýra, ovocný čaj
Polévka hovězí s nudlemi
Těstovinové mašličky s perníkem, jablko, "COLA" pro děti
Chléb, šunková pěna, šípkový čaj

4. 9. Veka, meruňkové máslo, bílá káva
Polévka bramborová
Rizoto z bulguru, obloha ze steril. zeleniny, ovocit
Chléb, pomazánka z olejovek, ovocný čaj

5. 9. Chléb s máslem, plátkový sýr, banánové mléko
Polévka kroupová se zeleninou
Hovězí guláš, houskový knedlík, ovocit
Chléb s máslem, kolečko vajíčka, ovocný čaj

6. 9. Rohlík s máslem, ¼ jablka, kakao
Polévka fazolová
Čevabčiči, brambory s cibulkou, obloha-okurek, rajče, ovocit
Chléb, sýrová pomazánka, čaj s citronem

7. 9. Finský chléb, tvarohová pomazánka, mléko
Polévka rajčatová s těstovinovou rýží
Vepřové na kmíně, rýže, okurkový salát, ovocit
Chléb, kapiové máslo, šípkový čaj

Proč mají tříleté děti dostávat k pití colové nápoje, co je to proboha Ovocit? Proč mají na začátku září jako přílohu sterilovanou zeleninu? Proč šunkovou pěnu? Kde jsou jogurty?

Jasně, jako celek to není úplně až tak zlé, zvlášť polévky jsou v pohodě, ale stejně, pramálo zeleniny a ovoce, k pití jakési sladké chemické srajdy. Ve školce. Jak pak bude jíst doma?

Co si o tom myslíte? Přemýšlíte nad jídlem svých dětí? Nebo jim prostě koupíte Brumíka nebo slané tyčinky, protože jinak by vám dítě nic nesnědlo? Řeším to moc a už z toho všeho matkuju?

Poznámka pod čarou - mé dítko jí dobře, zbytečně nevymýšlí. V obchodě nedělá scény u regálů s cukrovinkami. Nejíme před ním čokoládu, chipsy a podobné "jídlo". Nejí však knedlíky (jen ovocné), tvrdé sýry - jen parmezán, tvaroh na slano mu nejede a pomazánky celkově taky ne. A to je doma dělám - ovšem jen pro sebe a manžela.

Jak to máte se stravováním svých ratolestí ve školce? Líbí se vám ten jídelníček? Nebo se vám z něj ježí srst?

Toníčkovy první narozeniny

10. května 2010 v 8:50 | Madla
Rok se s rokem sešel a už uplynul celý rok od doby, kdy jsem poprvé poznal mámu taky zvenku.
A jaký ten rok byl?
Perný, hlavně pro mámu ... ale zároveň i moc krásný.
Už dávno nejsem malé miminko, které bylo zcela závislé na mámě.
_DSC3771_SM

A co už všechno dovedu? Už umím sedět, lezu rychle jako čert a dokonce už umím chodit za jednu ruku. Jsem zvědavý jako opice a hned musím všechno prozkoumat a všemu přijít na kloub. Proto máma nesmí polevit ani na chvíli v pozornosti, protože toho já rád využívám k páchání kdejakých alotrií.
Ale někdy jsem taky hodný - třeba když spím, nebo jím.
_DSC5798_U-SM

A jak jsem si užil oslavu? Prvotřídně.
Na oslavě byla spousta lidí a to já jako společenský chlap moc ráda - celkem se nás sešlo 9 dospělých a 7 dětí.

A aby jsme nebyli jenom o hladu, maminka připravila nějaké dobroty:

Plněného slaného krokodýla,
který vypadal opravdu hrozivě.
Krokodýlovi dělaly společnost banketní rohlíčky se slaninou.
A také domácí minivětrníčky s krémem z bílé čokolády a meruňkovým frutafilem.
Ty byly tak dobré, že zmizely během necelé čtvrt hodinky.
Větrníčky byly i naslano - plněné česnekovou pomazánkou a zdobené salámem.
A nesměl chybět dort, krerý byl krásný a plný medvídků s dárky.
Politý bílou čokoládou, zdobený čokotransferem a plněný krémem z bílé čokolády a meruňkovým fruafilem.
Panečku, to byly dobroty!
_DSC5881_U-SM
A dostal jsem spoustu dárků - nejlepší bylo samozřejmě ohrmoné auto, ve kterém mě mainka hned povozila.
A tady jsem s babičkou Květuškou a maminkou.
To nám to sluší, že?

Už je mi půl roku

6. listopadu 2009 v 8:35 | Madla
Rostu jako z vody, ikdyž to není úplně přesné, protože zatím jsem vyjídal jenom mámu
Jsem veliké sluníčko, které se ale v momentě dokáže změnit v dokonalého ďáblíka. Už dva měsíce mám první dva zoubky, které mi zdobí dolní dáseň a občas se snažím zjistit, k čemu jsou...a vůbec, všechno je nejlepší hned ochutnávat.
A když jsem u toho ochutnávání, dnes mi maminka poprvé dala mrkvičku. Zpočátku mi moc nejela, pak jsem ale zjistil, že je to prima a po skončení krmení jsem vypadal takto:
Ani hrabě Drákula by se nemusel stydět za takovouhle vizáž
Ale hlavní je, že jsem byl spokojený a moc mi chutnalo.
Jinak se mám fajn, začínám konečně pořádně objevovat svět, už bych chtěl všechno umět, jenže mám ještě slabé nožičky a ručičky, takže se ještě moc dlouho neudržím v sedě a lézt mi ještě taky nejde. Vždycky když uvidím něco zajímavého (a že toho k objevování je), chci se k tomu odstat stůj co stůj a ono to moc nejde. A když, tak se místo dopředu posouvám kolínkama opačným směrem. No, není to k vzteku? Zatím mi jde lezení, jenom když jsem nahatý a to se mi líbí nejvíc.
Tady mě táta vyfotil, aby jste viděli, jak mi to sluší.
Už se moc těším, až budu moct baštit všechny ty dobré věci, které vaří máma. A taky až mě pořádně unesou nožky a budeme s mámou hrát na honěnou. Myslím, že za chvíli mě jen tak nechytne...
 
 

Reklama