Můj život s revmatoidní artritidou

Bezlepková dieta a její působení na RA

15. května 2013 v 13:07 | Madla
Jak pravidelní čtenáři mého blogu ví, život mi přesně na Štědrý den nadělil opravdu zajímavý dárek. Revmatoidní artritidu. Ve dvaatřiceti letech trpím "nemocí babiček". RA (nebo taky ReA, jak jí osobně přezdívám, když zlobí) je autoimunitní nemoc, při které, zjednodušeně řečeno, buňky vašeho vlastního těla napadají vaše klouby a způsobují v nich zánět. A zánět způsobuje bolest kloubů, jejich otok a zvětšení a postupné deformity kloubů, které mohou přejít až v úplnou ztrátu hybnosti. Je to nemoc nevyléčitelná, chronická, bolestivá a nevypočitatelná. Postihuje asi 1% obyvatelstva, častěji jí trpí ženy. Postihuje nejen klouby, ale zánět může působit i na šlachy, plíce, osrdečník, postiženy mohou být například i oči, kůže, součástí nemoci je i porucha krvetvorné dřeně, při níž vzniká určitý druh chudokrevnosti.

Nepíšu to kvůli lítosti, v této rubrice bych se chtěla zaměřit na to, co v boji s touto nemocí pomáhá mě a tak třeba pomoci někomu, kdo jí taky trpí. Já totiž nejsem klasický pacient. V dospělosti jsem si uvědomila význam spolupráce při léčení různých neduhů a tak už na vysoké škole jsem bombardovala svého lékaře dotazy, zda ta antibiotika na v pořadí už třetí zánět průdušek jsou opravdu nutná, zda "to" nelze ukočírovat jinak. Bohudík jsem měla na vysoké chápavého a vstřícného lékaře, který rád zodpověděl všechny mé dotazy a kupodivu vypadalo, že je rád, že má pacientku, která se zajímá.

Bohužel po přestěhování do malého moravského městečka jsem padla na lékaře-morouse (byl jediný volný), který sice po popsání příznaků ihned vyslovil podezření na RA, ale o nějaké diskuzi o pravé příčině choroby a působení na ni nemohla být ani řeč. Prostě mě s výsledky krevních testů odeslal na nejbližší revmatologii.

A tam se situace opakovala. Po posání příznaků začal pan doktor psát jako v té básničce o mravenečkovi recepis. Já si pak vyzvedla tašku plnou léků a za tři měsíce adios na kontrole. Moje dotazy zůstaly nezodpovězeny, v podstatě mi bylo řečeno to, co jsem už věděla. Ani zmínka o důležitosti pohybu, o stravě, která pomáhá. Nikdo mi nenavrhl možnost kryoterapie nebo souvislost Rey s moužnou skrytou celiakií.

A to mě štve. Porč si musí pacient (pokud nechce jen zobat předepsané léky) vyhledávat tyto souvislosti sám? Proč se lékař alespoň nezmíní o důelžitosti tělěsného cvičení, o možném vyloučení lepku ze stravy?

Momentálně jsem na tom tak, že neberu předepsané léky na Reu. schválně. Ne, není to bojkot lékaře, ani nějaká mladická rebelie proti autoritě v bílém plášti. A ne, nechci nést nálepku nespolupracujícího pacienta. Je to cesta k lepšímu životu. Léky jsem totiž z počátku brala, jenže po asi týdnu hltání prášků mě sice přestaly úplně bolet klouby, ale bylo mi neustále na zvracení, trpěla jsem nechutenstvím, strašlivou únavou a přitom nespavostí, svědila mě kůže na celém těle, bušilo mi srdce. A pár dalších varovných příznaků k tomu. Dost, řekla jsem si, tudy cesta nevede. Ze dne na den jsem přestala zobat léky, začala jsem pít kopřivový a přesličkový čaj, višňové džusy a postupem času jsem přišla k tomu, že vyřadím lepek ze stravy. A po pár dnech se mi vrátila chuť k jídlu, v noci jsem spala jako dudek (pokud malý Kubíček dovolil), prostě všechno se začalo zlepšovat tak, že jsem tomu ani nechtěla věřit.

Tak jsem si po měsíci a půl dodržování bezlepkové diety udělala malý test - zařadila jsem do stravy lepek a chtěla vydržet týden. Že budu sledovat změny, jestli mě budou víc bolet klouby, jestli budou víc ztuhlé.

V kostce řečeno - s lepkem jsem začala v pondělí a už teď vím, že do konce týdne nevydržím a pěkně pokorně se vrátím k bezlepkové dietě. Už první den lepkování mě bolely víc klouby, vydržely ztuhlé až do večera a v noci začaly bolet ještě víc. Druhý den jsem si už během dopoledne začala připadat nafouklá jako vorvaň vyvržený na břeh a změna stravy se odrazila dokonce i na mém vzhledu - měla jsem pocit, že vypadám víc unaveně a že se mi mnohem víc mastí vlasy. A odpoledne jsem zcela bezdůvodně začala propadat jakýmsi chmurným náladám. po dvou a půl dnech stravy s lepkem se kamsi do nicoty vytratila ta akční, vysmátá ženská s jiskrou v oku a vrtáila se taková jakási nanicovatá bolavá chudinka.

Takže závěrem? Zasílám srdečné pozdravy chlebu, rohlíkům, bábovkám a vůbec všem výrobkům z mouky, adieu patří mým oblíbeným těstovinám, sbohem pekanovému pletenci s javorovým sirupem a skořicovým františkům...
občas si na vás, mí pečivovití přátelé asi vzpomenu, ale pokud si mám vybrat mezi svými klouby a pečivem, tak volím ... zdraví.
 
 

Reklama